Jihoitalský mafioso.

Ďábelsky rychlý Fiat 131 Abarth byl veřejnosti představen v říjnu roku 1975. Homolagační série 400 vozů dle podmínek FIA přílohy J byla vyrobena záhy a na trať tak mohla vyrazit nová zbraň koncernu Fiat v soutěžním boji proti Opelům Ascona 400, Fordům Escort či třeba Datsunům Z. Debut  „stotřicetjedničky“ se odehrál ještě ve stínu dosluhující soutěžácké legendy jménem Lancia Stratos, ale do formy se dostal právě včas, aby navázal na její úspěchy, jakožto i na úspěchy svého přímého předka - Fiata 124 Abarth. Důkazem toho budiž vítězství značky Fiat v poháru konstruktérů  v letech 1977, 1978 a 1980. Výrazně k tomu dopomohli vynikající piloti turínské stáje, jakými byli taková esa jako Walter Röhrl či Markku Alen. Spolu s výše zmíněnými konkurenty se stal Fiat 131 Abarth symbolem doznívající éry vozů se zadním náhonem a atmosferickými motory.

Silniční verze vycházela ze sériového Fiatu 131 Mirafiori, vyráběného v jihoitalském městě téhož jména. Agresivní karoserie od Bertoneho byla zbavena jednoho páru dveří a doznala značného odlehčení, když všechny její vnější díly vyjma bočních dveří, střechy a zadního čela byly vyrobeny ze skelného laminátu. Motor Fiat typu 131 AR.000  dosahoval  při svých dvou litrech objemu výkonu 140 koní při 6 400 otáčkách za minutu. Přenos síly na zadní nápravu zajišťovala plně synchronizovaná pětistupňová skříň Fiat. Vůz zastavovaly kotoučové brzdy na všech kolech, které měly zajistit dostatečný záhryz pneumatik Pirreli P  7 195/ 70 R15. do vozovky. Zavěšení bylo osvědčené konstrukce McPherson vpředu i vzadu, s příčnými stabilizátory.

na následujících snímcích můžete vidět "stotřicetjedničku" ve dvou nejobvyklejších bojových zbarveních                                                           

silniční verze

snímek z přestávky mezi RZ iránské Rally Islamabad 2002 aneb 131 a jeho domácí pilot. V pozadí vidíme konkurenční Renault 5 Turbo 2.