Honda Prelude

V průběhu šedesátých a sedmdesátých let se japonská továrna Sočiro Hondy etablovala jako dominantní výrobce moderních motorek a rozmetala dosud zažité evropské pořádky, což mělo fatální následky pro některé tradiční, zejména britské výrobce. Trochu v ústraní se k boji formovala i automobilová odnož firmy. O prvních vlaštovkách, jakými byly typy řady S z šedesátých let, model 1300 nebo první Civic (1972) už jsme na partaji psali, dnes je řada na neotřelém kupé Prelude, které se veřejnosti poprvé ukázalo na podzim roku 1978 a do mnohem pozdějšího nástupu typu NSX představovalo dlouhá léta faktický vrchol sportovní produkce Hondy.

Řada prvků dvoudveřáku v čele s nástinem typicky hranaté přední masky si Prelude vypůjčil od Civicu druhé generace, od kterého pocházelo i celá podvozková platforma a brzdový systém. Prleude jako celek ale pochopitelně vyhlížel mnohem agresivněji než “občan”. O stabilitu v zatáčkách se vpředu i vzadu starali příčné stabilizátory, zavěšení zadních kol bylo navíc původní konstrukcí legendárního duchovního otce Lotusu Colina Chapmana. Také proto měla předokolka výtečné jízdní vlastnosti a vrozená nedotáčivost se projevovala až v opravdu extrémních situacích. Pro dobré chování na silnici mělo kupé dobré předpoklady i vzhledem ke svým rozměrům 4090 mm(d) x 1635 mm (š) x 1290 (!) mm (v). Kostičkou do mozaiky vyvážených jízdních vlastností byly sériově dodávané radiálky Bridgestone o dnes už přežitém rozměru 175/70SR13.

Pohon Preludu obstarávaly pro změnu pohonné skupiny převzaté bez větších změn z modelu Accord. Standardní motor s osmiventilovým rozvodem SOHC měl zdvihový objem 1750 cm3 a dával průměrmých 56 kW při 4.500 ot./min. 130 N.m. točivého momentu při 3.000 ot./min. S Accordem Prelude sdílel i chladič oleje a tranzistorové zapalování. Na výběr bylo ze tří převodovek. Základ tvořil ještě ne úplně běžný manuální pětikvalt, dále tu byl dvoustupňový (!) poloautomat Hondamatic a od roku 1983 klasický automat se třemi stupni oblíbený hlavně v USA.

První Prelude byl zajímavý i uvnitř. Tehdejším vrcholem avantgardy byla zajímavě pojatá hranatá přístrojovka se značně neotřelým přístrojovým štítem. Velký tachometr pojímal otáčkoměr, ale i několik zásadních kontrolek. Také různá ovládací tlačítka byla rozmístěna dosti neortodoxně. Za příplatek jste mohli mít třeba čalounění světlou kůží Connoly, kazetový přehrávač, posilovač řízení nebo střešní okno. Typickým rysem japonských aut se na dlouhá léta stala třeba taky anténa zasouvaná do předního sloupku. Standardem byla tónovaná skla, cyklovač stěračů nebo otevírání kufru z místa řidiče.