Typ 87 byl v pořadí druhým aerodynamickým modelem předválečné Tatry, jehož designem i konstrukcí Hans Ledwinka úspěšně navázal na předchozí Tatru 77. Tvary nového modelu byly ještě zdokonaleny a i přestože v té době nebylo možné vyrobit zakřivené přední okno, součinitel odporu vzduchu dosáhl fantastické hodnoty 0,36, o které si může nechat zdát i leckterý dnešní povoz. Oproti předchozímu typu 77 byla nová Tatra 87 o něco menší a téměř o čtvrtinu lehčí. Toho bylo kromě jiného dosaženo použitím lehkého hořčíkového Electronu při výrobě bloku motoru, převodovky a dalších dílů. Nový vzduchem chlazený vidlicový osmiválcový motor s dvojitým spádovým karburátorem, půlkulovitými spalovacími prostory, 2 axiálními ventilátory a výkonem zvýšeným na 75k umožňoval vozu dosahovat ve své době nevídané maximální rychlosti až 160km/h, navíc při velmi rozumné spotřebě paliva. Samozřejmě došlo k vylepšení u přechozího modelu kritizovaného nepřesného řízení. Nebezpečná přetáčivost bohužel zůstala.

První dva prototypy byly k dispozici už v roce 1936, hned v následujícím roce došlo k představení nového vozu Tatra 87 veřejnosti a o další rok později se již sériově vyráběla. K jediné modernizaci došlo v roce 1948, kdy byla změněna přední část, zapuštěny světlomety a upraveny nárazníky. Za třináct let ve výrobě vyjelo z Kopřivnické Tatry 3023 těchto vozů. V letech 1950 až 1953 bylo vyrobeno ještě několik vozů vybavených motory z Tatry 603

Velkou popularitu Tatře 87 vydobyli pánové Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka, kteří jako jedni z mnoha dorazili do Kopřivnice s nápadem, že by jim Tatra mohla věnovat jeden z vozů a oni by jej na oplátku propagovali na svých cestách. Na rozdíl od ostatních uchazečů ale předložili smysluplný plán a slíbili, že si odslouží dva měsíce při montáži ve fabrice. To vedení Tatry zaujalo a nakonec jim poskytlo střibrnou Tatru 87, s níž oba pánové podnikli v letech 1947 až 1950 cesty po Africe a Jižní Americe. Mezi další slavné osobnosti, které se staly vlastníky tohoto nadčasového vozu patřila i Eliška Junková, John Steinbeck, Erwin Rommel či bývalí prezidenti Edvard Beneš, Klement Gottwald a Antonín Zápotocký.