Toyota Celica Supra Mark II (1981-1986)

Hodnocení uživatelů: 5 / 5

Přelom sedmdesátých a osmdesátých let byl sice už mnohem střízlivějším časem ve srovnání se závěrem šesté dekády, viděno dnešní optikou šlo ale stále ještě o dobu zaslíbenou velkým kupé, chcete-li „gétéčkům“. Nemám na mysli jen kusové produkty exkluzivních značek z Apeninského polostrova nebo z ostrovů britských, stejně jako výkonově totálně zmrzačené „Ameriky“, nýbrž i relativně velkosériové modely jako Opel Monza, Ford Capri nebo Datsun Z. Od časů řady Sports 800 (1965-69), přes nádhernou 2000GT, postupně rozvíjela svůj sportovní program rovněž japonská automobilka Toyota.

Od počátku sedmdesátých let byl nosníkem sportovního programu firmy typ Celica, jehož výroba trvala v několika generacích nepřetržitě až do roku 2006. Koncem sedmé dekády zatoužila Toyota konkurovat veleúspěšnému „Zetku“ a pro svůj záměr zvolila cestu nejmenšího odporu – do karoserie klasického šasi Celicy liftback byl vsazen šestiválec o objemu dva litry, později přišla na řadu i „dvaapůle“. Tak se spolu s několika dalšími nezbytnými úpravami zrodil přídomek Supra, který tyto výkonnější verze odlišoval od běžné čtyřválcové Celicy. Dnes se zaměříme na Supru druhé generace, která je, byť ještě s dvouslovným názvem Celica-Supra, prvním skutečně samostatným modelem toho jména.

Druhá Generace Supry se na světové trhy dostala v závěru roku 1981 spolu s rovněž kompletně obměněnou Celicou. Supra stále sdílela společné šasi, jako takový se ale model začínal ubírat svým vlastním směrem. Odpovídala tomu futuristicky stavěná karoserie plná ostrých hran, která jen svými základními proporcemi připomínala výchozí liftback Celica. Asi nejtypičtější odlišnost při pohledu zvenku představovaly moderní vyklápěcí světlomety. V útrobách vozu se pak skrývala celá řada inovací počínaje sportovnějším nastavením podvozku, přes ostřejší řízení k výkonným šestiválcům.

Celica Supra byla od počátku dodávána ve dvou variantách „L-type“ (luxury) a P-type“ (performance), které sdílely stejný technický základ, avšak odlišovaly se různým pojetím výbavy a příplatkových prvků. P-type je na první pohled k rozeznání podle poněkud „širšího“ vzhledu, který je dán celým kitem laminátových doplňků nastavujících prahy a podběhy, stejně jako dravými plastovými nárazníky. Lišila se také velikost kol nebo provedení interiéru, kde kůže byla vyhrazena luxusnějšímu L-type, stejně jako průkopnický palubní počítač implantovaný v digitální přístrojovce. Ten dokázal změřit dojezd, průměrnou spotřebu a mnoho dalších užitečných hodnot. Vyjma modelového ročníku 1982 byly všechny P-typy dostupné s ostřikovači světlometů, po celou dobu výroby jim zůstal standardem zadní diferenciál s omezenou svorností.

Nejtypičtější pohonnou jednotkou pro Celicu Supra je bezesporu osvědčený šestiválec 2,8 litru se dvěma vačkami, který standardně dával 145 koní, po modernizaci v roce 1984 byl ale na některých trzích dostupný s výkonem zvýšeným na 178 koní a točivým momentem 278 N.m. Druhou možnost představoval na japonském trhu sofistikovaný dvoulitr DOHC, který byl k dispozici v několika variantách včetně přeplňované verze s mezichladičem stlačeného vzduchu, která produkovala rovných 160 koní. Standardem u všech verzí byla pětistupňová manuální převodovka, k mání byl ale i čtyřstupňový automat, který vedle celkem běžné funkce „overdrive“ nabízel i možnost volby režimu řazení mezi „Normal“ a „Power“.

Vězte, že Supry na obrázcích momentálně dlí na české půdě a čekají na své nové majitele na www.datsun.cz.